ČR nemá příliš energetických možností. Diskutujme o vývoji vlastního zařízení!

Publikoval Ivana Kerlesová v

Energetická koncepce České republiky nadále počítá s využíváním jaderných zdrojů pro výrobu elektrické energie v tuzemsku. Reálným problémem je fakt, že v následujících desetiletích, pravděpodobně mezi roky 2035 až 2047, bude končit životnost dukovanských bloků a bude potřeba výpadek výkonu nahradit. 

Tento výpadek nejsou na našem území schopné kompenzovat větrné ani vodní elektrárny. Nevýhodou fotovoltaiky je zase to, že v noci příliš energie nevyprodukuje. Bateriová úložiště o dostatečné kapacitě jsou „hudbou budoucnosti“ a o vlivu obnovitelných zdrojů (solárních a větrných) na stabilitu přenosové soustavy ani nemluvě. Do všeho ještě vstupuje energetická politika, přesněji bezemisní ideologie Evropské unie. Podle ní by jako zdroje, které produkují CO2, měly být vyřazeny hnědouhelné elektrárny, následně černouhelné a časem i plynové a paroplynové elektrárny. Vedle toho se plánuje zákaz prodeje aut na fosilní paliva a podpora elektromobility, a to bez promyšleného plánu, jak zajistit dostatečně stabilní náhradu za odstavené zdroje. 

Kdybychom při současném výkonu našich elektráren uvažovali, že se nynější vozový park plně nahradí elektromobily, bylo by potřeba postavit dalších šest temelínských bloků o výkonu 1100 MW. Solární energie se pro jejich dobíjení příliš nehodí – dobíjení elektromobilů trvá 8 až 10 hodin, je tedy ideální během noci. Dostavba jaderných bloků jako základ energetického mixu se tedy jeví jako jediná reálná možnost splňující současné požadavky. Počítá se s ní. 

Vláda už v minulosti zveřejnila kritéria pro dostavbu dalšího jaderného zdroje. Vrbětická kauza a následné politické kroky však situaci kolem tendru značně zkomplikovaly. Z tendru na dostavbu jaderného bloku v Dukovanech byla vyřazena společnosti ROSATOM, která by pravděpodobně byla schopná nový jaderný zdroj za akceptovatelnou cenu postavit. Mezi zbývajícími zájemci je korejská společnost KHNP, která nemá licencovaný blok o výkonu do 1200 MW a nesplňuje tedy požadavky vlády. Ve stejné situaci je francouzská společnost EDF, která by nabízenou technologii pro dostavbu pátého bloku Dukovan odvozovala od reaktoru EPR 1650 MW, ale takový reaktor dosud není vyzkoušený v praxi, nemá licenci ani referenční stavbu. Třetí zájemce o dostavbu, americká společnost Westinghouse, by sice požadavky na licencovaný vyzkoušený blok splňoval, podle všeho ale již nějakou dobu není v takové finanční kondici, aby tuto stavbu za nabízenou cenu (pokud vůbec) realizoval. Vzpomeňme si na jeho projekt v Jižní Karolíně, který zkrachoval po prostavění devíti miliard amerických dolarů, navíc na domovském území firmy, nikoli 6 tisíc kilometrů od jeho hranic.

V této situaci by mělo dojít k otevřené diskuzi, zda-li by pro Českou republiku nebylo nejvýhodnější zvolit některou z následujících možností:

  1. Využít (již zakoupené!) licence na dostavbu dalších dvou temelínských bloků a provést potřebné technologické a stavební úpravy tak, aby výsledný projekt vyhovoval současným světovým trendům v bezpečnosti. Realizaci takového projektu, včetně dodávek zařízení, by prováděly české firmy.
  2. Zakoupit již licencovaný a vyzkoušený projekt jaderného ostrova a výstavbu realizovat za účasti domácích firem. Z důvodu bohatých zkušeností s provozem a servisními pracemi na současných jaderných blocích na území ČR by bylo výhodné zakoupit projekt evoluční k současným temelínským blokům, čímž by se minimalizovala závislost na zahraničních dodavatelích.
  3. Zvážit zda-li je Česká republika (případně ve formátu V4) schopna vývoje vlastního komerčního jaderného energetického zařízení generace III+ a kolik by takový vývoj se státní podporou stál. Zkušenosti s provozováním jaderných zařízení máme a naše jaderné elektrárny se také v řadě parametrů řadí mezi světovou špičku. Z hlediska vývoje se tato varianta zdá nejekonomičtější:
  • výchozí technologie, s níž už máme provozní zkušenosti (vodou chlazený i moderovaný reaktor),
  • zachování konceptu osvědčeného, 
  • úprava zařízení, které by bylo možné díky získanému know-how zlepšit,
  • posílení konceptu bezpečnostních systémů tak, aby odpovídal současným požadavkům (redundance, diverzita, aktivní i pasivní bezpečnostní systémy, aj.). 

Dalšími parametry, na které je vhodné se zaměřit z pohledu dlouhodobého a bezpečného provozu, jsou:

  • dostatečné projektové rezervy, 
  • kvalita zpracování, 
  • možnost výměny parogenerátorů. 

Takto ambiciózní projekt by však nebyl realizovatelný bez spolupráce nynějších odborníků z řad personálu jaderných elektráren, vysokých škol, průmyslu a Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Je evidentní, že stavba prvního takového bloku by byla nesmírně nákladná, převyšující nabídky současných zájemců o dostavbu Dukovan. Nicméně každý další postavený jaderný blok by byl díky získaným zkušenostem a technologiím levnější s významným exportním potenciálem minimálně do oblastí střední a východní Evropy, případně Blízkého východu. Taková investice by se státu přinejmenším vyplatila. Pro zajímavost: celková plánovaná částka na podporu obnovitelných zdrojů v ČR na rok 2021 má být přibližně 72 miliard korun, což, zdá se, nedělá nikomu žádný větší problém. Připomeňme, že výše popsané problémy se zdroji elektrické energie nebudeme mít pouze my, ale naprostá většina členských států EU. Prostor pro stavbu dalších jaderných bloků je tedy velký.

Na závěr bych rád uvedl slova ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka z května 2020: „Nový jaderný zdroj je nezbytný kvůli zajištění energetické soběstačnosti České republiky a kvůli zabezpečení stabilního a cenově dostupného zdroje elektrické energie. S ohledem na odstavovaní uhlí v celé Evropě se začalo v hodině dvanácté, ale tempo a harmonogram se daří držet a na konci roku by měl investor vypsat tendr na nový dukovanský blok. Je přitom naprostou samozřejmostí, že při celém procesu výstavby nového jaderného zdroje klademe důraz také na bezpečnostní zájmy státu, ekonomiku výroby elektřiny a na uplatnění průmyslu a firem, které u nás působí.“

Zamysleme se a veďme debatu, zda-li by domácí projekt vývoje jaderného zdroje právě tato slova nenaplňoval a zda-li není cesta vývoje vlastních technologií s vysokou přidanou hodnotou za účasti domácích firem cestou od „montoven“ po energeticky soběstačnou prosperující ekonomiku. Česká republika má dostatek kvalifikovaných odborníků a firem, kteří jsou schopni vyřešit technické problémy. Co nám ale chybí a co je pro realizaci takového projektu nezbytné, je politická vůle a důvěra ve schopnosti vlastních lidí.

Mgr. Marcel Ambrož

Autor působí v jaderné energetice

Kategorie: JETE